Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 24 500 Kč (980,00 EUR)
skladem

KONTAKTY

Numismatika CB s.r.o.
Dopravně obchodní centrum Mercury
Nádražní 1759, 370 01 České Budějovice
tel: +420774319910
napište nám
info@numismatikacb.cz
 
 
Puncovní značky:
 

 


23. 01. 2018

PRINCEPS A FORMY JEHO OSLAVY.

PRINCEPS A FORMY JEHO OSLAVY.

Matteo CADARIO.

Od poloviny 1. stol. př. Kr. nabývaly sochy a památníky, vztyčované na počest osob, stále větší váhy v životě římských měst. Postupné soustředění moci způsobilo společně s osobními pouty s vojáky a stoupenci, že zobrazení vůdců přitahovala stále více projevy věrnosti, modlitby a přísahy, výměnou za prokázaná dobrodiní. Když tedy Augustus odstranil všechny soupeře, shledal, že se jeho obrazy šíří po celém impériu v komplexním dialogu mezi ústřední mocí, místními úřady a soukromými občany. Výběr různých forem oslavy, tedy typů soch a jejich umístění, tak hrál nikoli druhořadou roli v dobovém veřejném životě.

Městské památníky.

            Dobové prameny nám napomáhají rekonstruovat nejméně deset epizod oficiální oslavy Octaviana v Římě v létech jeho vzestupu. Poukazují dobře na originálnost a působivost, s níž budoucí princeps dokázal vnutit svůj obraz Městu. Jeho první veřejnou sochou byla jezdecká socha, vztyčená na tribuně Rostra, kterou Senát roku 43 př. Kr. oslavil jeho nasazení proti Markovi Antoniovi. Umístění a typ sochy byly prestižní, ale opakovaly formuli, která již byla užita v případě Sully, Pompeia a Caesara; výjimečný byl naopak věk a status Octaviana, jenž své legie naverboval jako soukromník a byl fakticky legitimován právě tímto památníkem. Pospíšil si totiž, aby ho dal několikrát zobrazit na mincích mezi léty 41-31 př. Kr. ve verzi, která byla stále smělejší a vzdálenější tradičním vzorům (na poslední se objevuje na cválajícím koni, s pláštěm uvázaným kolem boků), aby zdůraznil své vojenské kvality. O několik málo let později, když porazil Sexta Pompeia na Sicílii, mu byla Senátem odhlasována řada poct a Octavianus přijal jedině zlacenou bronzovou sochu a ovatio, obřad  vítězného vstupu do Města, starý, ale méně prestižní, než triumf. Jeho socha byla vztyčena na sloupu s rostry, čímž znovu přivedl po staletích k vrcholu slávy takovýto památník námořního vítězství; krom toho zobrazovala výjimečně Octaviana v podobě ze dne jeho vstupu do Města (Cassius Dio 49, 15-16), tedy v šatu ovatio (a možná také na koni, protože na něm do Říma vjel). Prostřednictvím novátorské formy odkazu na formuli ovatio měla socha pravděpodobně oslavit opětné nastolení míru na zemi a na moři (terra marique), které Octavianus právě vyhlásil. Představovala však také precedens pro třetí klíčový památník, který byl po vítězství v námořní bitvě u Actia určen k zobrazení toho nejpůsobivějšího způsobu vstupu do Města jako triumfátora na kvadrize, tedy dalšího tradičního obrazu, jehož se Octavianus zmocnil, aby ho aktualizoval. Když nakonec roku 29 př. Kr. přijal triumf, obnovil totiž hluboce jeho veřejnou formu připomínky tím, že dal umístit svou sochu in quandrigeis na atiku na vrcholu triumfálního oblouku vítězství u Actia, který byl pro tuto příležitost zbudován. Schema triumfálního vstupu na kvadrize se tak stalo zcela novým oficiálním památníkem.

            Společný rysem již zmíněných poct je tedy zdánlivá věrnost republikánské tradici, která však byla rekonstruována a znovu aktualizována k užitku a potřebě Octaviana a přitom byla zdůrazněna výjimečnost jeho úspěchů prostřednictvím obrazů, které se postupně jevily jako průraznější co do typologie a významu, a v případě oficiální oslavy ve způsobu návratu do Města, a byly předurčeny k velkému úspěchu. Ty nejokázalejší veřejné pocty pak byly zasazovány mezi les soch, zobrazujících Octaviana a Řím, a do Itálie, kde byl od roku 36 př. Kr. ctěn společně s veřejnými božstvy. Reálná podoba těchto soch nám často uniká, ale přinejmenším portrétní sochy, jež vydalo divadlo ve Spoletu a Basilica v Lucus Feroniae, byly součástí této předčasné propagace jeho obrazu, jevu, jímž si Octavianus posloužil, aby uvedl do pohybu proces lidové identifikace, který roku 32 př. Kr. stvrdilo coniuratio Italiae (přísaha Itálie).

Vojenské a civilní obrazy.

            Pohlédneme-li na celek obrazů, jejichž předmětem byl princeps, můžeme se také pokusit jejich prostřednictvím rekonstruovat „historii“ rozhodnutí, přijatých pro oslavu jeho úspěchů. V létech blízkých vítězství u Actia Octavianus velmi sázel na své charisma vojevůdce a čerpal z jazyka typů soch, vypracovaného v průběhu 1. stol. př. Kr. pro republikánskou elitu. Využil nahotu ve zbrani, do níž vnesl odkaz k aktuálním válečným událostem prostřednictvím spojení s námořním vítězstvím a to tak, že byly bronzové ozdoby z přídí a rostra z lodí užity jako atributy a podstavce soch. Po Actiu se mu pravděpodobně dostalo druhé sochy na sloupu s rostry, tentokrát jako heroického aktu s pláštěm, kopím a mečem (RIC 271); krom toho bezhlavá polonahá socha navarchy z Capuy, ozbrojeného a s nohou na rostru, konkrétně dokládá dobové vypracování typu sochy, vhodné k oslavě vítězství na moři (srov. i navarchu z Akvileje, nalezeného u Cavenzana). Také obraz ve zbroji (lorica) hrál významnou roli in primis v oficiální propagandě: mezi léty 31-29 př. Kr. totiž tři denarii zobrazily Octaviana ve zbroji jako velitele v poli a takto se objevil i na tzv. basreliéfu Belletti (s dekorací z přídě lodi v ruce). Krom toho pocty, kterých se mu dostalo hned po vítězství u Actia ze strany řeckých měst, upřednostňovaly toto zobrazení: svědčí o tom mince z Pelly, na nichž je Octavianus zpodobněn jako navarcha, ale i z Amfipole a Filipp mu klade na hlavu vítězný věnec divus Iulius, a zvláště různé protoaugustovské sochy ve zbroji (Dymé, Kalindoia, Epidauros, Théra a Oropos), z nichž mnohé musely zobrazovat nového pána Říma.

            Následně svědčí o užití portrétu ve zbroji také jedna z ústředních staveb nového augustovského Říma, Pantheon (27-25 př. Kr.). Augustova socha, jež byla původně určena pro celu chrámu, ale z jeho vůle byla umístěna společně se sochou Agrippy do chrámové předsíně, byla roku 22 př. Kr. zasažena bleskem a přišla tak o kopí. Takovýto atribut musel náležet jedině zobrazení v heroickém aktu či ve zbroji (srov. sousoší Augusta a Agrippy ve zbroji z divadla v albánském Butrintu - Colonia Augusta Buthrotum). Po Actiu se tedy princeps nezřekl vojenského zobrazení, stejně jako nadále bojoval v Gallii a v Hispánii. Je však třeba rozlišovat mezi různými možnostmi, které měl k dispozici pro zobrazení své velitelské role: podoba heroického aktu, možná proto, že byla příliš spojena s triumvirským obdobím, byla rychle ponechána stranou (výjimkou je pergamská portrétní socha z chrámu Demétér). Řídká, ale významná, jsou svědectví o jeho jezdeckých sochách: na oné vylovené z Egejského moře je Augustus oděn jako vojevůdce v poli, zatímco jezdecká socha z německého Waldgirmesu, dochovaná jen v nepatrných fragmentech, přitahovala pozornost uprostřed nového budovaného městečka (asi z roku 5 př. Kr.).

            Jako nejpůsobivější volba se ovšem jevila socha ve zbroji, možná také proto, že dokonale vyjadřovala imperium, jež princeps držel: postihujeme to především v novotách, které se v tomto typu zobrazení projevily v augustovském období, což byla známka přímého a stálého zájmu Augustova okruhu. Byla totiž vytvořena nová schémata jako klasicizující „Butrintský typ“ (a to hned po Actiu, srov. sochu z Dymé, inspirovanou attickými vzory ze 4. stol. př. Kr.), či „smíšený typ“ s jazýčkovými pteryges a třepením, a zvláště se prosadila zvyklost vyhrazovat anatomické zbroji „neoattické“ programy výzdoby, spojené s tématy císařské propagandy (srov. sochy z Tuscula, Brindisi, Noly, Pollentie a Passatonu). Nejvýmluvnějším příkladem tohoto posud nevídaného využití zobrazení ve zbroji jako obrazného média byla socha Augusta, pocházející z vily Lívie ad gallinas albas v Prima Porta, jejíž výzdoba zbroje zcela mimořádně připomínala specifickou historickou skutečnost, signa římských Crassových legií, navrácená roku 20 př. Kr. Parthy. Na zbroji je tato událost zasazena do „kosmického“ kontextu, určeného ke zdůraznění vazby  mezi Augustovým (diplomatickým) „vítězstvím“ a novým Zlatým věkem, který otevírá, což anticipovalo a připomínalo i témata ludi saeculares z roku 17 př. Kr. Krom toho v horní části zbroje, soustředěné k vycházejícímu Slunci (oriens), narážka na padající kapičky rosy možná poukazovala k Augustovu niternému přesvědčení, že napomůže jeho návratu do Říma (Suetonius, život Augustův 92, 1). Obraz císaře, vykračujícího vpřed bosýma nohama, s pláštěm opásaným kolem boků, jejž provází Amor na hřbetě delfína, totiž rekonstruoval jeho návrat z Východu roku 19 př. Kr. a představoval ho téměř jako epifánii, vyhrazenou jen zdánlivě „soukromému“ prostoru vily, která ve skutečnosti, protože se v ní nacházel zázračný vavřínový hájek, z nějž Iulii brali vavřínové snítky pro své triumfy, byla jedním ze symbolicky nejvíce významných míst nové augustovské moci.

            V posledních desetiletích „vlády“ je užívání vojenského obrazu více řídké a vede ke vzrůstu počtu případů a zevšeobecnění obrazu v tóze, který se objevuje také na mincích a basreliéfech, což je pravděpodobně dáno efektem průvodní politiky náboženské „restaurace“ (tóga se zahalenou hlavou - capite velato - vyjadřovala zbožnost), nových občanských poct (Augustus byl od roku 12 př. Kr. pontifex maximus a od roku 2 př. Kr. pater patriae) a toho, že se zřekl přímého nasazení ve vojenských taženích ve prospěch princů-dědiců (neustávaly však narážky na jeho imperium, např. na oltáři z Vico Sandalario a nechybělo ani téma kvadrigy na Augustově fóru). Princeps totiž, stejně jako každý římský občan, vnímal tógu jako povinný oděv pro oficiální, občanské a náboženské příležitosti, oděv, jehož identitní charakter naplnil vzrušeným patosem právě Augustus, učinil jeho nošení na fórech a v divadlech věcí disciplíny a přispěl k obnově jejího vzhledu tím, že zavedl větší tógu se složitějším zřasením, jak to bylo přijato také na sochách. Augustus byl tedy zobrazován v tóze v celém průběhu svého života, jak je to vidět také na „historických“ basreliéfech a na jeho sochách v tóze, dnes často identifikovatelných jen podle zahalené hlavy portrétů, avšak doložených od doby triumvirátu (Benátky, Alcudia a Brusel), přes vrcholný augustovský věk (Apsorus, Samos, Louvre Campana, Mérida, Ancona)  a až do posledních let (Via Labicana, Korint, Chiusi). Typologická novinka, daná širším zřasením, však poukazuje, stejně jako pokud jde o sochy ve zbroji, na jasnou vůli po změně typu soch, možná proto, aby se lépe odlišil od řecké řízy. Na konci augustovského období se tedy jazyk těl římského portrétu jevil jako rozšířený a v hloubce obnovený oproti onomu republikánskému, a jeho účinnost se poměřuje „dlouhým trváním“ v následujících staletích.

Praesens divus (Horatius, Ódy 3, 5, 2-3).

            Oslava Augusta prochází také přes předčasné vypracování onoho kultu, který mu pak bude prokazován ve složitější formě, až se z něj stane Božský Augustus - divus. Diskuse o způsobech, jakými princeps přijímal, že je uctíván v Římě, v Itálii a v provinciích, rozděluje již dlouhou dobu badatele a informace o typech soch a umístění jeho portrétů mohou jen zčásti napomoci k pochopení tohoto jevu. Známe však vzhled některých kultovních soch, zobrazujících císaře, vztyčených obvykle ve chrámech, v nichž byl uctíván společně s dalšími božstvy. Nejlépe známým druhem je zobrazení ve zbroji, což je volba v kontinuitě s kultem helénistických panovníků, doložená mincemi pro chrám Říma (Roma) a Augusta v Pergamu a sochou a nápisem pro Sebasteion ve městě Kalindoia (1 př. Kr.); je pravděpodobné, že Augusta zobrazovaly také bezhlavé sochy ve zbroji, pocházející z chrámu Dia Areia v Passaronu, z chrámu Dionýsia v Nassu, chrámu Pythion v Gortyně, ze  Sebasteion ve městě Samaria a z portiku Velkého chrámu v Luni. Krom toho by mohla jedna rhodská socha ve zbroji s tyčkou s girlandami (caduceus) v ruce  zobrazovat Augusta, připodobněného v tomto případě k Hermovi, aby se poukázalo na jeho zásluhy mírotvůrce, přičemž byla v tomto typu sochy zdůrazněna odlišnost od božstva. Po boku soch ve zbroji je doložena také mnohem více průlomová volba Dia jako modelu. Tím nejjistějším případem je socha z Caesarey Přímořské, kde dal král Herodes s klasicistickým vkusem umístit do chrámu Říma (Roma) a Augusta (20-10/9 př. Kr.) dvě kolosální sochy, které inspirovala Polykleitova Héra Argiva a Feidiův Zeus Olympský. Augustus se tedy musel objevit polonahý a sedící na trůnu, jak to potvrzuje kolosální noha, nalezena na místě. Také malá svatyně, otevřená do Fóra v Tivoli, dostala podobnou sochu, kterou pravděpodobně daroval M. Varenus Diphilus při příležitosti jednoho z návratů (reditus principis) Augusta do Říma (19 nebo 13 př. Kr.). Stojící polozahalený typ, inspirovaný Diem, je naopak doložen přinejmenším sochou Augusta z Metroon v Olympii, datovatelnou do augustovského období, a k téže skupině by mohla náležet i socha z chrámu Říma (Roma) a Augusta v Nikomédii (29 př. Kr., je zobrazen na hadriánovských mincích) a možná jedna ze soch, stojících v propylejích Caesarea v Antiochii Pýsidské (2/1 př. Kr.). Dále je třeba zmínit chrám  Říma (Roma) a Augusta v Mýtilénách, kde byl princeps připodobněn k Diovi. Zdá se tedy, že zvláště na Východě se cestou k „jupiterské“ konstrukci posmrtného obrazu Augusta jako Božského (Divus) kráčelo již za jeho života, přinejmenším na kultovních místech.

            V Římě byly signály zpočátku nejasné: o tom, že odmítl umístit svou sochu do Pantheonu, jsme se již zmínili; avšak bronzová socha (eikon), vztyčená na jeho Mauzoleu (28-23 př. Kr.), musela být obrovská (stejně jako kolosální Octavianova socha z Aventinu z bronzu a slonoviny) a socha z Knihovny chrámu Apollona Palatinského (28 př. Kr.), která zobrazovala Augusta se šatem a atributy Apollona, což bylo možná zdůvodněno zvláštním prostředím, které tím, že spojovalo chrám „osobního“ božstva s císařovou domus, napomáhalo „záměně“ obou, jistě však anomální. Zdá se, že Augustovo fórum (2 př. Kr.) naznačuje volbu nepřímé cesty, při níž otec vlasti zaujímal výsostné místo, ale po boku římských hrdinů minulosti. Co do zbytku, „božská“ zobrazení Augusta kolovala především na „soukromých“ a luxusních předmětech jako gemmách a kamejích, na nichž „zosobňoval“ více božstev (Apollona, Jupitera, Slunce /Sol/, Neptuna a Merkura. Když však byla oslavována oficiální událost jako Tibériův triumf na Gemma Augustea (12 po Kr.), zde, narozdíl od vyhlašovaného připodobnění k Jupiterovi, lituus, který drží Augustus, poukazoval na jemné, ale jasné rozlišení mezi tím, kdo věštby sesílá (Jupiter) a aktem jejich přijetí (Augustus). A dokonce na vídeňské kameji s námořním triumfem, i když nezvyklá role vozky kvadrigy Tritónů uváděla Augusta do světa mýtu, triumfální tóga ujasňovala jeho odstup od Neptuna.

Bibliografická poznámka:

K důležitosti svědectví soch srov. R. Von den HOFF, Kaiserbildnisse als Kaisergeschichte(n). Prolegomena zu einem medialen Konzept römischer Herrscherporträts, v: Zwischen Strukturgeschichte und Biographie: Probleme und Perspektiven einer neuen römichen Kaisergeschichte 31 v.Chr. - 192 n.Chr., red. A. WINTERLING, Mnichov 2011, s. 15-44.

            K Augustovým portrétům, augustovskému období a mnoha v textu zmíněným dílům obecně srov. P. ZANKER, Augusto e il potere delle immagini, Turín 1989; D. BOSCHUNG, Die Bildnisse des Augustus (Das römische Herrscherbild I.2), Berlín 1993; týž, Gens Augusta: Untersuchungen zu Aufstellung, Wirkung und Bedeutung der Statuegruppen des julisch-claudischen Kaiserhauses, Mainz am Rhein 2002; Augustus. Der Blick von außen. Die Wahrnehmung des Kaisers in den Provinzen des Reiches und in den Nachbarstaaten (sborník příspěvků ze sympozia, Mainz am Rhein 2006), red. D. KREIKENBOOM, Wiesbaden 2008; E. LA ROCCA, Dal culto di Ottaviano all´apoteosi di Augusto, v: Dicere laudes. Elogio, comunicazione, creazione del consenso (sborník příspěvků ze sympozia, Cividale del Friuli 2010), red. G. IRSO, Pisa 2011, s. 179-204; J. POLLINI, From Republic to Empire: Rhetoric, Religion, and Power in the Visual Culture of Ancient Rome, Norman, Okla. 2012.

            K jezdecké soše z roku 43 př. Kr. srov. Velleius Paterculus 2, 61, 3 a A. BURNETT, Buildings and Monuments on Roman Coins, v: Roman Coins and public life under the Empire. E. Togo Salmon Papers 2, MacMaster 1999, s. 137-194.

            Ke vjezdu do Říma na koni při ovatio z roku 36 př. Kr. srov. Appianus, Občanské války 5, 130; Suetonius, Život Augustův 22.

            K Augustovým sochám na kvadrize srov. S. WEINSTOCK, Dovis Iulius, Oxford 1971, s. 54-59.

            K návratům Octaviana / Augusta do Říma srov. C.H. LANGE, Augustus´ Triumphal and Triumph-like Returns to Rome, v: I. ÖSTENBERG (red.), The Moving City, Londýn, Bloomsbury, v tisku.

            K jazyku typů soch srov. M. CADARIO, Il linguaggio dei corpi nel ritratto romano, v: Ritratti. Le tante faccie del potere, red. E. LA ROCCA - C. PARISI PRESICCE, spolupracoval A. LO MONACO, katalog výstavy, Řím 2011, s. 209-221, s bohatou bibliografií k jednotlivým typům.

            K sochám ve zbroji srov. M. CADARIO, La corazza di Alessandro. Loricati di tipo ellenistico dal IV sec. a.C. Al II sec. d.C. (= Il Filarete, 218), Milán 2004; I. KAUBE, Thorakophoroi. Gestalt und Semantik des Brustpanzers in der Darstellung des 4. bis 1. Jhs. v. Chr., Rahden /Westfálsko 2006.

            Zvláštní příspěvky: k navarchovi z Capuy nejnověji srov. M. CADARIO, L´immagine militare a Capua e in Campania tra gli anni delle guerre civili e l´inizio dell´età augustea, v: Interpretando l´antico. Scrtitti di archeologia offerti a Maria Bonghi Jovin, red. C. CHIARAMONTE TRERÉ, v: „Quaderni di Acme“, roč. 134, Milán 2012, č. 2, s. 859-868. Ke Kalindoi srov. Kalindoia. An ancient City in Macedonia, katalog výstavy v Soluni 2008, Thessaloniki 2008. K Augustově soše v chrámové předsíni Pantheonu srov. Cassius Dio 53, 27, 3; 54, 1, 1. K chrámu Říma a Augusta v Caesareji Přímořské srov. Josephus Flavius, Židovská válka 1,414. K Olympii srov. A. LO MONACO, Ospite nelle case dei degli dei. Il culto di Augusto in Achaia, v: „Rendiconti dell´Accademia dei Lincei“, roč. 20, 2009, s. 127-170. K Nikomédii srov. B. BURRELL, Neokoroi. Greek Cities and Roman Emperors, Leiden - Boston 2004, s. 147-152. K Antiochii Pýsidské srov. D.M. ROBINSON, Roman Sculptures from Colonia Caesarea (Pisidian Antioch), v: „Artbulletin“, roč. 9, č. 1, 1926, s. 4-69; B. RUBIN, Ruler Cult and Colonial identity. The imperial Sanctuary at Pisidian Antioch, v: Building a new Rome. The Imperial Colony of Pisidian Antioch (25 BC - AD 700), red. K. GAZDA, D.Y. Ng. Ann Arbor 2011, s. 33-60, zvláště s. 43-44 a 57-8. K Augustově soše v Knihovně při chrámu Apollona Palatinského srov. Pseudo Acro, Komentář k listům Horatiovým 1, 3, 17; Servius, Komentář k Vergíliovi, Eklogy 4, 10. K soše na Augustově Mauzoleu srov. Strabón 5, 3, 8.

Matteo CADARIO, Le forme di celebrazione del principe,

v: Augusto, katalog stejnojmenné římské výstavy ve Scuderie del Quirinale 1 8.10. 2013 - 9.2. 2014, kurátoři výstavy a redakce katalogu: Eugenio LA ROCCA - Claudio PARISI PRESICCE - Annalisa LO MONACO - Cécile GIROIRE - Daniel ROGER, Milán, Mondadori Electa S.p.A., 2013, s. 208-215, přel. fjh;

předkládané texty jsou nekomerčním informačním a studijním materiálem Numismatiky CB s.r.o., zaměřeným k rozšíření obzorů numismatiků a propagaci numismatiky samé. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím).

Arcus Augusti

http://la.wikipedia.org/wiki/Arcus_Augusti

            Arcus Augusti in Foro Romano steterunt. Hodie videmus solum arcum, cum fuerunt in antiquitem vere tres arcus se adiungentes: solae exiguae reliquiae trium itinerum possunt nunc inveniri quae semel facta sunt. Arcus triumphalis Augusti potest inveniri iuxta Templum Divini Julii, stans inter aedificium et Templum Castoris Polluxisque1. Hodie solum partes fundamentorum sunt in situ loco. Fragmenta arcus sunt ad Antiquarium in foro, alia sunt in Capitolini Museom Romani, et ars Victoriae ablatam est et adservata est in Daniam.

Propositum

Disputatur hodie quando et cur arcus triumphalis Augusti factus sit. In 1546 inventa est 2.67 metrorum longorum inscriptio prope arcum quae data est ad Augustum in 29 BCE. Quod duxit populos putare monumentum instructum esse ab Senatu ut celebraret bellum Actii. Hoc bellum accidit in 31 BCE, desinens in victoriam Octavi (aut Imperator Augusti post 27 BCE.) supra Marcus Antonius.

            Scripta Di Cassii et Virgilii faciunt mentionem Arcus Augusti. Cassius Dio scripsit Senatum aedificare arcum in dignitate Augusti in 30 BCE quod ille restituisse rem publicam. Vigilius scripsit arcum con tribus itineribus in19 BCE aedificatum esse ut celebret remunerationem signorum a Parthiis post Proelium Carrhae. Quidam viri docti putant Arcum Actii deletum esse ut aedificaret Arcum Parthiae. Alii putant fuisse duo arcus in foro.

Nummi.

            Scimus formam arcus - formas duorum arcuum - Augusti ab imaginibus inventis in nummis Romanis. Solus arcus fert quadrigam in primo nummorum, qui est denarius de 29-27 BCE. Supra arcum in hoc nummo scriptus est „Imp. Caesar“. Igitur putamus nummum representare Actia cum arcum.

            Sunt quoque denarii aureique nummi Augusti de 18/17 BCE. Una facies nummorum scribitur „S.P.Q.R. imp. Caesari Aug. cos. xi tr. pot. Vi.“. Altera facies habet tres arcus viro eodem in omnibus partibus monumenti. Medius arcus fert quadrigam.

            Novissimus nummus est de 16 BCE. Hi denarii quoque ostendunt arcum. Hi nummi quoque habent quadriga triplicem in centro et homines in partibus arcus. Arcus cum tribus itineribus sunt raros eo tempore in historia Romana. Haec forma erat inspirationem Arcus se.

Augustův oblouk (Forum Romanum)

(Arco di Augusto (Foro Romano), http://it.wikipedia.org/wiki/Arco_di_Augusto_(Foro_Romano)

            Augustův oblouk je triumfálním obloukem, vztyčeným ke cti Augusta na Forum Romanum. Prameny hovoří o dvou obloucích ke cti Augusta na Fóru, Parthském oblouku a Actijském oblouku. Po dlouhém bádání a různých archeologických studiích došlo konečně k ujasnění, že šlo o dvě různé stavby, umístěné jedna nablízku druhé.

            Augustův oblouk byl symetrický vzhledem k chrámu Božského Iulia symetrický k oblouku Gaia a Lucia Caesarů a uzavíral tedy scénograficky východní stranu Forum Romanum, podle nového uspořádání z augustovského období, které vyloučilo pohled na starší památky Regia a Vestin chrám.

Actijský oblouk.

            Starověké prameny nás informují, že byl tento oblouk ke cti Octaviana vztyčen na Fóru po bitvě u Actia (31 př. Kr.) a dobytí Egypta (30 př. Kr.), k příležitosti Octavianova triumfu z roku 29 př. Kr. Tento oblouk je známý jako Actijský oblouk. Dlouhý nápis (2,67 m) z tohoto oblouku byl nalezen roku 1546, s dedikací Octavianovi a datem 29 př. Kr.

Po oblouku zůstávají jen jeho zobrazení na mincích. 

Parthský oblouk.

            Podle starověkých pramenů byl tento druhý oblouk ke cti Augusta vztyčen Senátem na blíže neupřesněném místě roku 19 př. Kr., poté co byla Parthy navrácena signa římského Crassova vojska, poraženého v bitvě u Karrh roku 53 př. Kr., a proto byl zván jako Parthský oblouk. Triumfální oblouk měl tři brány a byl zdoben sochami a nápisy: prameny zmiňují císařskou kvadrigu, umístěnou na atice nad střední bránou, zatímco po bocích byly umístěny sochy Parthů, z nichž jedna (ta vpravo) znázorňovala akt vydání insignií.

            Základy jednoho oblouku jsou posud viditelné na Forum Romanum poblíž chrámu Božského Iulia. Vzhled oblouku byl rekonstruován díky několika dochovaným architektonickým fragmentům, podobě jeho základů a několika ikonografickým svědectvím, k nimž náleží i basreliéf s Victorií z Kodaně a mince, ražená v létech 17-15 př. Kr., která ho zobrazuje.

            Šlo o oblouk se třemi bránami: ta střední měla klenbu s kazetami, po jejích bocích byly dvě okřídlené Victorie, a měla vysokou atiku, na níž stála Augustova triumfátorská kvadriga; dvě boční brány byly rámovány architrávem a pilíři (a nikoli klenbou a polosloupy jako brána střední) a měly tympanon, přičemž se na jejich vrcholu nacházely sochy podrobených Parthů. V bočních branách byly také dva mělké výklenky, v nichž byly umístěny fasti consulares (do mrramoru vytesané seznamy konzulů); na pilířích, které nesly architrávy, byly naopak vytesány fasti triumphales (seznamy triumfátorů od počátku republiky). Tato skutečnost byla velmi významná a byla jasným signálem Augustovy vůle představovat se jako muž, jenž uchovává a obnovuje republikánskou tradici, zatímco ve skutečnosti hluboce měnil státní strukturu; v jistém smyslu je pro jeho politiku příznačné, že poukazuje k tomu, jak celá římská tradice přirozené vyúsťuje v jeho principát, který shrnuje celé dějiny Říma.

Identifikace oblouků.

            Přisouzení těchto základů jednomu, či druhému z obou oblouků, zmiňovaných parmeny, je stále diskutováno: podle některých se Actijský oblouk brzy zřítil a byl proto na témže místě nahrazen Parthským obloukem, k němuž náleží viditelné zbytky. Podle jiných je třeba tyto zbytky přisoudit prvnímu oblouku, zatímco druhý měl být údajně postaven na opačné straně chrámu Božského Iulia. Archeologický výzkum ze sedmdesátých let dvacátého století přinesl možnost řešení: poněkud východněji od základů Parthského oblouku byly nalezeny stopy dalšího s jediným obloukem, zjevně onoho z roku 29 př. Kr., který byl roku 19 př. Kr. nahrazen Parthským obloukem, na nějž byl pravděpodobně přenesen nápis z oblouku staršího. Odstranění stop po Actijském oblouku může být také zasazeno do rámce augustovské propagandy, směřující ke skrytí stop občanských válek.

 Architektonická hodnota.

            Triumfální oblouk může být považován za milník ve vývoji římské architektury, protože se zde již nacházejí tři brány (jako na Porta Esquilina, lidově zvané Gallienův oblouk), ale nejsou ještě zasazeny do jednotného celku, jak tomu bylo v případě bran v hradbách. Samotné užití boční branky, rámované pilíři a tympanonem, se široce rozšířilo na městkých branách a triumfálních a čestných obloucích po celé 1. stol. po Kr., mezi nimiž je třeba zmínit brány ze Spella, Ravenny, Rimini, a triumfální oblouky z Aosty a Orange.

mince byly vždy tím nejúčinnějším prostředkem symbolické komunikace - triumfátorskou kvadrigu užili s úspěchem již L. Cornelius Sulla (jako imperator) a L. Manlius Torquatus na mincích, ražených u vojska za bojů v jižní Itálii roku 82 př. Kr., nahoře vidíme jejich zlatý aureus, dole stříbrný denarius

denarius, který razil k Sullovu vítězství v Římě P. Servilius Isauricus v létech 82-80 př. Kr. nese na aversu obraz Apollona s vítězným vavřínovým věncem, tedy téhož božstva, jemuž připisoval své vítězství v občanské válce i Octavianus

ovatio

Octavianovu sochu na sloupu s rostry k vítězství nad Sextem Pompeiem zobrazuje tento jeho denarius, RIC 271

Octavianův denarius, ražený v Římě k vítězství v námořní bitvě u Actia nad Markem Antoniem a Kleopatrou, ražený zřejmě v Římě mezi podzimem roku 30 př. Kr. a létem roku 29 př. Kr. (RIC I 267; CRI 422; RSC 123) zobrazuje triumfální Actijský oblouk z Forum Romanum

 

ikonografické svědectví mírně komplikuje tento Augustův cystophoros, ražený v Pergamu v létech 19-18 př. Kr. (RIC 510), který připomíná velké Augustovo diplomatické vítězství z roku 20 př. Kr., kdy byla Parthy navrácena signa, ukořistěná Crassovým legiím, avšak nezobrazuje Parthský oblouk (se třemi branami) z Forum Romanum, avšak zcela zjevně onen starší Actijský oblouk!

Augustův denarius, ražený v hispánském Tarraco (dnes Tarragona) roku 18 př. Kr. (RIC I 136) zobrazuje Augustův triumfální Parthský oblouk z Forum Romanum; legenda na aversu: S • P • Q • R • IMP • CAESARI • AVG • COS • XI • TRI • POT • VI •; legenda na reversu: CIVIB • ET • SIGN • MILIT • A • PA-RT • RECVP •

triumfální kvadrigu zobrazuje i tento Augustův aureus, ražený roku 18 př. Kr. v hispánské Colonia Patricia (RIC 112)

Řím, Forum Romanum, v červeném obdélníku vidíme prostor, kde stál Octavianův Actijský oblouk

Řím, Forum Romanum, nepatrné dochované zbytky obou oblouků:

základna Octavianova Actijského oblouku (nahoře)

a hlavice sloupu z Augustova Parthského oblouku (dole)

navarcha, nalezený roku 1953 u Cavenzana, 40-10 př. Kr., Aquileia, Museo Archeologico Nazionale, podstavec sochy byl zdoben rostry

navarcha z Via Aemilia, konec 1. stol. př. Kr., Modena, Lapidario romano dei Musei civici

fragment Octavianovy bronzové jezdecké sochy, vylovený roku 1979 z Egejského moře mezi ostrovy Hagios Eustratios a Eubója, výška 123 cm, poslední čtvrtina 1. stol. př. Kr., Athény, Národní archeologické muzeum, inv.č. X 23322.

Octavianus je zde zobrazen ve vojenském šatě. Portrét náleží k typu „Alcudia“, užívanému pro mladého Octaviana, ale v uspořádanějším provedení třásní se zpravidla rozeznává vliv klasicizujícího typu „Prima Porta“, vytvořeného pro Augusta kolem roku 27 př. Kr. Podobné rozvržení kadeří na pravé skráni na portrétech Gaia Caesara pak pro tuto plastiku napovědělo dataci do pozdního augustovského období, ale ve skutečnosti může být tato analogie s portréty vnuka vysvětlena i jinak. Plastika vzhledem ke svému východnímu původu vyžaduje dataci do období po bitvě u Actia. Octavianus je zde představen jako voják, s mečem po boku a polním pláštěm s třásněmi, který je oblečen přes dvě tuniky (ta horní je zdobena dvěma dlouhými pruhy, které ji identifikují jako tunica angustuclavia a aktualizují tak starý šat jezdeckého stavu). Meč je v pochvě a gesto pravé ruky je gestem pozdravu, jako by se Octavianus vracel z vítězné bitvy. Na pečetním prstenu na levém prsteníku je vyryt lituus, zahnutá hůl augurů, což naráží na Octavianovo kněžství, jež zastával od roku 43/42 př. Kr. a v jeho důsledku mohl přijímat věštby, čehož má imperator zásadně zapotřebí. Není náhodné, že na mincích z triumvirského období byl lituus užíván všemi soupeři a že se na některých Octavianových mincích jeho socha na sloupu s rostry z roku 43 př. Kr. objevuje s lituem v dlani, aby tak zdůrazňoval legitimitu svého velení. Prsten tedy nenaráží na jeho úřad pontifex maximus, ale napomáhá interpretovat sochu jako portrét vítězného vojevůdce, jenž drží legitimní imperium, které zodpovědně užívá s úctou k povinnostem vůči božstvům.

vídeňská kamej, zobrazující Octaviana v námořním triumfu u Actia na kvadrize Tritónů

Augustus z vily Lívie ad gallinas albas v Prima Porta (nalezen 20.4. 1863), kol. 27 př. Kr., z párského mramoru, výška 229,5 cm, Musei Vaticani, Braccio Nuovo, inv.č. 2290

Augustus v tóze se zahalenou hlavou (capite velato), nalezený v červnu roku 1910 v Římě, v základech domu na Via Labicana,  výška 217 cm, konec 1. stol. př. Kr. - počátek 1. stol. po Kr., Řím, Museo Nazionale Romano, Palazzo Massimo alle Terme, inv.č. 56230

sedící Augustus jako Jupiter, z Herculanea

 


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ