Papírová dvacetikoruna byla shodou okolností první bankovkou rakousko-uherské korunové měny, zavedené, jak jsme si již řekli, v roce 1892. Ještě dalších sedm let však musela existovat jako paralelní měna vedle předcházející měny rakouské a teprve dnem 1. ledna 1900 se stala výlučnou měnou rakousko-uherského mocnářství. Na rozdíl od mincí, ražených již od roku 1892, bylo vydání prvních korunových bankovek ponecháno až na dobu výlučné platnosti korunové měny. Papírová dvacetikoruna byla poprvé vydána do oběhu v září 1900 a s přestávkou v letech 1953–1971 nás pak provázela až do 31. srpna 2008, kdy byla ukončena platnost posledního vzoru. Za dobu existence Rakousko-Uherska, Československa a Protektorátu Čechy a Morava byla papírová dvacetikoruna vydána v celkem jedenácti vzorech, počítáme-li pouze základní výtvarné typy, resp. v patnácti variantách, počítáme-li i druhá vydání, kolkování a emisní varianty. Dvanáctým vzorem je pak dvacetikoruna České národní banky z roku 1994. Několik dalších vzorů bylo zvažováno, připravováno či dokonce sériově vyráběno, ale k jejich vydání nakonec z různých důvodů nedošlo. I o některých z nich se zmíníme.

První dvacetikoruna vzoru 1900 byla tištěna na papír bez vodoznaku (ochranný prvek spočívající v různé tloušťce papíru vznikající v mokré etapě jeho výroby, v průsvitu jsou proto některá místa světlejší, jiná tmavší, v ostrých i pozvolných, tzv. stupňovitých přechodech) a měla nepotištěný okraj, zjednodušeně rámeček. Hlavní obrazce tištěné měditiskem (hlubotisk z měděných tiskových forem rozmnožovaných galvanickou cestou) jsou barvy červené, podtisky pak zelené a černé. Tiskové strany bankovek Rakousko-uherské banky se (s výjimkou některých jednostranně řešených emisí z období Velké války) neoznačovaly jako tradiční líc a rub (případně avers a revers), ale jako rakouská (či německá) strana a uherská (či maďarská) strana. Obě strany měly totiž shodné nebo obdobné výtvarné řešení a nesly shodný text, což bylo jedním ze symbolů dualizované centrální banky i samotné monarchie. Na rakouské straně byl text německý i v jazycích dalších národů rakouské části monarchie (tzv. Předlitavska či Cislajtánie, oficiálně Království a zemí na říšské radě zastoupených), na uherské straně však jen text maďarský. Hlavním motivem obou stran jsou ideální ženské portréty, symbolizující na rakouské straně Austrii s hradební korunou na hlavě a na uherské straně Hungarii s korunou svatoštěpánskou. Hlavní motiv doplňují na obou stranách státní znaky a putto s vavřínovou ratolestí. Bankovku podepsali guvernér Biliński, generální radové Suess a Gold a generální tajemník Mecenseffý. Autorem výtvarného návrhu byl Rudolf Rössler, rytiny provedl Ferdinand Schirnböck a bankovku tiskla, stejně jako všechny další rakousko-uherské bankovky, Tiskárna cenných papírů Rakousko-uherské banky ve Vídni. Platila do poloviny roku 1910.

Dvacetikorunová bankovka Rakousko-uherské banky vzoru 1900.

Druhá dvacetikoruna vzoru 1907 byla rovněž tištěna na papír bez vodoznaku, avšak rámeček ohraničuje jen jeden podtisk, druhý podtisk je dotištěn až k ořezu papíru (tzv. tisk na spadávku). Na bankovce se naplno projevilo opojení vídeňské tiskárny z nových technických možností v grafické přípravě i vlastním tisku. V přípravě to byl plochý reliéf (souběžné nebo téměř souběžné linky se stupňovanými výchylkami, vytvářející klamný dojem třetího rozměru na dvojrozměrné kresbě), kterým jsou provedeny ženské hlavy z profilu uprostřed obou stran a opakující se hodnotová čísla 20 v podtisku. V tisku to byl dvojitý křížový iris, tedy přechod jedné barvy v druhou a druhé v třetí z jedné tiskové formy (tedy bez problematického soutisku) ve vodorovném i svislém směru, rozdělující tiskový obrazec na devět částí, tedy až na devět různých barevností. Hlavní obrazce tištěné měditiskem jsou barvy modré, ale zelená, modrá, oranžová a fialová barva irisových tisků dělají bankovku pestrobarevnou. Hlavním motivem obou stran je ideální ženská hlava en face a státní znaky v giloších (ochranný prvek v podobě jemných čárových ornamentálních kreseb, v nichž se proplétají, křižují a spojují křivky, vytvářející kruhové, oválné, paprskovité, hvězdicovité a jiné obrazce, byl připravován na speciálních ryteckých strojích, tzv. gilošírkách). Bankovku podepsali guvernér Biliński, generální radové Suess a Gold a generální tajemník Pranger. Autory bankovky, která platila do konce roku 1915, byli Rudolf Rössler a Josef Pfeiffer, rytinu provedl opět Ferdinand Schirnböck. I přes vysokou ochrannou hodnotu dokonalého tisku byla předčasně stažena z oběhu v reakci na výskyt velmi nebezpečných padělků, zejména v Praze, z padělatelské dílny Bedřicha Černého v Podláskách.

Dvacetikorunová bankovka Rakousko-uherské banky vzoru 1907.

Plochý reliéf na rakouské a uherské straně. Ačkoliv předloha pro reliéfování byla zjevně shodná, nedošlo jen k zrcadlovému převrácení, ale linky jsou na každém portrétu vedeny jiným směrem, čímž došlo k odlišnému účinu portrétů (odlišné výraznosti některých částí tváře a vlasů) a tím i vyšší ochraně proti fotomechanické reprodukci.

Detail Černého měděné hlubotiskové padělatelské desky s hlavním obrazcem uherské strany dvacetikoruny vzoru 1907. Padělatel byl vypátrán o více než deset let později podle zakázkových čísel rastrů z nalezených tiskových podkladů, které rozluštil budoucí „nekorunovaný král“ českých padělatelů Vojtěch Hrdina ze Smíchova.

Třetí dvacetikoruna vzoru 1913 byla tištěna na papír s průběžným (tj. rozloženým po celé ploše papíru) negativním (tj. světlým na tmavém pozadí) vodoznakem, tvořeným opakujícím se římským číslem XX. Oba podtisky jsou provedeny na spadávku, tento vzor tedy nemá rámeček. Měditiskem v modré barvě je tištěna pouze rakouská strana, uherská je tištěna jen ofsetem (plochý tisk ze zinkových tiskových forem), chybí jí proto dominantní barva, kterou suplují sytější části obrazce. Barevné řešení je poněkud klidnější, i když křížový iris, který je na jedné straně a v jednom směru dokonce trojitý, opět navozuje pestrobarevnost. Hlavním motivem obou stran jsou dvě rozdílné ideální ženské hlavy a státní znaky v bohatých pozitivních i negativních (tj. tmavočarých i běločarých) víceetážových (tj. ve více řadách vedle sebe) giloších. Bankovku podepsali guvernér Popovics, generální radové Gutmann a Gold a generální tajemník Pranger. Autorem návrhu byl Josef Pfeiffer, vyryl Ferdinand Schirnböck.

Na samotném konci existence mocnářství se tato poslední rakousko-uherská dvacetikoruna ještě dočkala „druhého nákladu“ neboli druhého vydání. Bez formálních změn i s původním datem a původními podpisy, ale v tiskovém zjednodušení. Na rakouské straně byl měditisk nahrazen levnějším a rychlejším ofsetem a proto musela být i manuální rytina (tj. ručně do kovu vyrytý obrazec) ženského portrétu překreslena pro ofset, který měl odlišné tiskové možnosti. Změnilo se i rozvržení barev a tím i celkový barevný dojem, zejména na uherské straně. Na obou stranách bylo také doplněno označení druhého vydání, na rakouské straně II. AUFLAGE, na uherské II. KIADÁS.

Dvacetikorunová bankovka Rakousko-uherské banky vzoru 1913 prvního (v pozadí) a druhého (v popředí) vydání.

Kombinovaná (pozitivní i negativní) víceetážová giloš obklopující rakouský státní znak (v jejím podtisku a okolí je také viditelný plochý reliéf ve vícenásobném irisu).

Na prvním a druhém vydání je dobře patrný rozdíl v jemnosti linek, tiskové kvalitě a ochranné hodnotě rytiny provedené hlubotiskem a kresby provedené ofsetem.

Druhý náklad vydala Rakousko-uherská banka do oběhu v den vyhlášení československého státu, 28. října 1918. I když ministerstvo financí druhé vydání odmítalo akceptovat pro československý oběh, obyvatelstvem ani úředně při oddělení měny v roce 1919 nebyla obě vydání rozlišována, ačkoliv většina exemplářů se dostala na naše území pravděpodobně až pozdějšími spekulativními dovozy z ostatních nástupnických států Rakousko-Uherska. Obě vydání platila na území Československa až do měnové odluky v březnu 1919.

Krátce po vyhlášení samostatného československého státu došlo zejména v českých zemích k masivní tezauraci neplnohodnotných a téměř ničím nekrytých bankovek, přestože obíhaly v mimořádně velkých objemech jako důsledek lombardování dluhopisů válečných půjček Rakousko-uherskou bankou. Tezauraci prováděly zejména výrobní závody, venkov a spekulační skupiny v obavě z nedostatku hotovosti při její hospodářské potřebě a k zakrytí válečných zisků pro případ zavedení majetkových daní a dávek. Tíživou situaci bylo třeba okamžitě řešit bez spolupráce s Rakousko-uherskou bankou, která své filiálky na československém území nedostatečně zásobovala vhodnou skladnou platidel. Na návrh předního finančního odborníka, budoucího ministra financí a později druhého guvernéra Národní banky Československé Karla Engliše byl již 19. listopadu 1918 přijat zákon o zavedení obchodních platidel. Jedna z nejvýznamnějších českých veřejnoprávních institucí, Zemská banka království Českého, jím byla pověřena emisí vlastních bezúročných poukázek, směnitelných v bankovkách Rakousko-uherské banky. Na československém území měly být přijímány jako zákonné peníze u všech veřejných pokladen bez omezení, jednalo se tedy o platidla s nuceným oběhem.

Během několika týdnů vznikly jednoduché, ale působivé výtvarné návrhy a ve třech pražských obchodních tiskárnách probíhala technická příprava tisku čtyř nominálních hodnot, některé ve více výtvarných typech, z nichž některé začaly být dokonce sériově vyráběny. K emisi poukázek Zemské banky však nikdy nedošlo, neboť potřeba dočasných náhradních platidel na začátku roku 1919 opadla, částečně chováním obyvatelstva, částečně přísnou emisní kázní. První československý ministr financí Alois Rašín od začátku ledna 1919 již směřoval k radikálnějšímu opatření – oddělení rozhodující části oběživa na československém území od oběživa ostatních nástupnických států Rakousko-Uherska a následnému vzniku samostatné československé měny, tzv. měnové odluce.

Dvacetikorunová poukázka Zemské banky byla tištěna na papír s průběžným pozitivním vodoznakem mřížového vzoru s podtiskem na spadávku. Hlavní obrazce tištěné knihtiskem (tisk z vyvýšených tiskových prvků – obdoba razítka) ze zinkových tiskových forem rozmnožovaných chemigraficky (tj. leptáním) jsou barvy modré, text je karmínový a podtisk šedomodrý. Po vzoru bankovek Rakousko-uherské banky nemají definitivní návrhy poukázek líc a rub, ale českou stranu a slovenskou stranu s totožným textem v obou jazycích. Český text zní Zemská banka království Českého vyplatí za tuto poukázku u své hlavní pokladny v Praze dvacet korun v bankovkách Rakousko-uherské banky. Slovenský text vznikl zřejmě překladem českého textu českými úředníky banky se znalostí slovenštiny, vyskytuje se v něm proto několik bohemismů a jiných chyb (např. dvacať namísto dvadsať, poukázka-poukážka, padelanie-falšovanie, zákonným-zákonitým). Značná variabilita slovenského pravopisu však byla tehdy běžná i ve významnějších úředních dokumentech. Hlavním motivem obou stran je rámec z rostlinných prvků a kompozice tzv. zemských znaků Čech, Moravy, Slezska a Slovenska ve značné autorské volnosti, dané neexistujícím oficiálním znakem nového státu. Heraldické figury (český lev a moravská a slezská orlice) nemají koruny, neboť po zániku monarchie se dalo očekávat odstranění znaků panovnické moci ze státních symbolů. Poukázku podepsali vrchní ředitel Emil Roos, volený ředitel Václav Šulc a stálý ředitel Vincenc Dewetter. Autorem výtvarného návrhu byl Alfons Mucha, graficky zpracoval a tiskové formy vyráběl Grafický závod Jana Štence v Praze, tiskla Knihtiskárna Politiky v Praze.

Po měnové odluce a zahájení přípravy definitivních československých platidel jako státovek ztratily poukázky Zemské banky smysl. I přes úvahy o jejich přetištění a využití již vyrobeného množství byl nakonec celý náklad úředně zničen. Pozůstatkem připravované emise je jen malé množství exemplářů ponechaných pro dokumentační potřebu a dochovaných nedůsledností při ničení hotových i rozpracovaných tisků v papírně Eichmann a spol. v Hostinném. Kuriozitou je, že ačkoliv poukázky Zemské banky nebyly nikdy uvedeny do oběhu, vyskytly se po vydání definitivních československých státovek nejméně dva případy zneužití neskartovaných exemplářů v peněžním oběhu namísto platných dvacetikorun.

Sériově vyráběný typ dvacetikorunové poukázky Zemské banky království Českého s datem 1. ledna 1919.

Tisková zkouška jiného typu dvacetikorunové poukázky Zemské banky království Českého s datem 1. ledna 1919 neznámého autorství a místa tisku. Bohatá ornamentální výzdoba a irisový tisk však naznačují profesionální přípravu, snad v Rakousku nebo v oddělení cenných papírů některé z českých obchodních tiskáren.

Měnová odluka byla složitou operací s řadou právních, ekonomických a organizačních opatření, na kterých se podílelo kolem 15 000 pracovníků převážně státní správy a více než 400 komisariátů. Pro hotovostní peněžní oběh znamenala odluka označení pěti nejvyšších nominálních hodnot posledních emisí bankovek Rakousko-uherské banky nalepovacími nebo přímo natištěnými kolky. Bankovky nižších hodnot a mince, množstevně nejrozšířenější, ale ekonomicky nevýznamné, zůstaly zatím v platnosti bez označení. Kolkování proběhlo ve dnech 3.–9. března 1919 v asi patnácti stech sběrnách, které vyměňovaly předložené bankovky za okolkované nebo je kolkovaly na místě, příp. vydaly příslušný počet kolků „přednostovi domácnosti“ k samookolkování. Polovina soukromé držby bankovek byla zadržena a vydána na ně nucená státní půjčka. Rakousko-uherské bankovky se okolkováním staly tzv. prozatímními československými státovkami, které měly být v nejbližších měsících vyměněny za definitivní československá platidla. Nominální hodnota kolků činila 1 % nominální hodnoty kolkovaných bankovek, kolek pro desetikorunu měl proto hodnotu 10 haléřů, pro tisícikorunu 10 korun atd.

Dvacetikorunový kolek byl tištěn na papír bez vodoznaku, byl zoubkovaný (opatřený perforací ke snazšímu oddělování z archů) a na zadní straně opatřený vodourozpustným lepem, kterým se lepil na bankovku. Rozměr kolků značně kolísal v závislosti na rozdílné perforaci, tiskový obrazec má rozměr 26×26 mm. Hlavní obrazec tištěný hlubotiskem z leptaných tiskových forem je barvy červené bez podtisku. Menší část nákladu byla pravděpodobně z kapacitních důvodů tištěna litografií (plochý tisk z kamenných tiskových forem vyrobených ze solnhofenského vápence), ale pro kolkování byla použita jen okrajově v obavě z podezření na padělky. Místem vylepení kolku měl být prostor uherského státního znaku na uherské straně bankovek, ale vzhledem k individuálnímu charakteru kolkování se vyskytuje řada anomálií ve straně i přesném umístění kolku. Hlavním motivem jediné tiskové strany je korunovaný český lev a název státu v osmiúhelnících, obklopených lipovými ratolestmi s nominální hodnotou. O autorství utajeně připravovaných bankovkových kolků vzoru 1919 toho mnoho nevíme, částečně vycházíme jen z novodobých hypotéz. Snad právě u dvacetihaléřového kolku však můžeme věřit osobnímu svědectví, ačkoliv bylo zaznamenáno až po sedmi letech, že jeho autorem byl litograf Haasovy tiskárny jménem Schlesinger. Dvacetihaléřové kolky vytiskla firma A. Haase v Praze, jedna z největších a nejvýznamnějších tiskáren celé bývalé monarchie.

Kolkované bankovky působily v oběhu řadu praktických potíží. Kolky malých rozměrů nedostatečně chráněné proti padělání z mastných a opotřebovaných bankovek odpadávaly a zejména byly padělány, v tuzemsku i v zahraničí, především v Rakousku, Maďarsku a Německu. Pravé bankovky dováželi spekulanti z ostatních nástupnických států a opatřovali je padělanými kolky, které se prodávaly i na nádražích u vlaků směřujících do Československa. I přes tyto potíže a škody způsobené paděláním kolků došlo k úspěšnému a rychlému oddělení československého oběživa od rakousko-uherské korunové měny, která v ostatních nástupnických státech měla ještě prodělat největší krizi. Kolkovaná dvacetikoruna prvního i druhého vydání platila až do své výměny za definitivní československou dvacetikorunu v červnu 1920.

Dvacetihaléřový bankovkový kolek vzoru 1919 a uherská strana dvacetikorunové bankovky Rakousko-uherské banky vzoru 1913, překolkované na prozatímní státovku Republiky československé se správně nalepeným kolkem na uherské straně přes uherský státní znak.

Krátce po měnové odluce byly učiněny kroky k zavedení samostatné československé měny, která de iure vznikla 10. dubna 1919 účinností zákona o úpravě oběhu a správy platidel v československém státě. Zákon stanovil jediným oprávněným vydavatelem československých platidel stát (papírová platidla proto měla charakter státovek, nikoliv bankovek) a peněžní jednotkou československou korunu. V březnu, fakticky ale až v květnu 1919, byl zřízen Bankovní úřad ministerstva financí, vykonávající provizorně funkce státní centrální banky. Bankovní úřad vydal za dobu své existence do roku 1926 dvě emise státovek, první v devíti nominálních hodnotách, druhou pouze v pěti hodnotách, které vyžadovaly rychlejší obměnu.

První československá, celkem ale naše čtvrtá dvacetikoruna (nepočítáme-li kolkovanou) vzoru 1919 byla tištěna na papír s průběžným negativním vodoznakem taškového vzoru. Obě strany mají rámeček a jsou tištěny knihtiskem, líc v dvojitém modro-hnědo-modrém irisu, který je překryt irisujícím černo-červeno-černým vlnovkovým rastrem, jehož součástí je i státní znak. Rub je v barvě červené se zelenými texty, překrytý černým přímočarým rastrem. Hlavním motivem lícní strany jsou dva zdvojené, zrcadlově převrácené ženské portréty v bohaté ornamentální výzdobě, vytvořené pravděpodobně podle dvou častých Muchových modelů té doby – starší žena v šatce podle manželky Marie rozené Chytilové a mladší dívka s lipovou ratolestí podle dcery Jaroslavy (portrét je velmi podobný oleji „Osud“ z roku 1920). Hlavním motivem rubové strany je rovněž zrcadlově převrácený portrét příslušníka zahraničního československého vojska – československé legie ve Francii v baretu a s praporem v kruzích s lipovými a vavřínovými ratolestmi a stuhami, rozdělenými mečem vítězství. Modelem francouzského legionáře byl Václav Vokáč ze Zbirohu, v jehož zámku Mucha tvořil a kde vznikla i část jeho návrhů na peníze. Hlavní obrazec rubu je proveden jako kruhová liniová autotypie (linky v soustředných kruzích, které se ve světlých místech zužují, v tmavých místech rozšiřují a v nejtmavších místech dotýkají, až slévají). Státovku podepsal ministr financí Alois Rašín, i když do oběhu přišla až po demisi Krámářovy vlády v době, kdy byl ministrem financí Kuneš Sonntag. Za autora celé státovky je obvykle označován Alfons Mucha, který však vytvořil jen rubovou stranu. Na lícní stranu pak byly druhotně použity dva jeho portréty, vytvořené již dříve na poukázku Zemské banky, první pětisetkorunovou státovku a zřejmě také na jedny z prvních československých poštovních známek. Grafická koncepce lícní strany a ornamentální výzdoba jsou pravděpodobně dílem rakouského výtvarníka Rudolfa Junka, pracovníka Tiskárny cenných papírů Rakousko-uherské banky ve Vídni, čemuž nasvědčuje vysoká stylová podobnost s jeho státovkami pro Polsko, tištěnými v té době v této tiskárně.

Tiskové formy pro dvacetikorunu jakož i některé další hodnoty vyráběla právě vídeňská tiskárna, jejíž technický místoředitel Karl Hazura byl české národnosti. Z kapacitních důvodů jí ve výrobě tiskových forem pro české tiskárny vypomáhala také vídeňská chemigrafická firma Gergely. Je poněkud paradoxní, že největší technickou zásluhu na vzniku prvních československých platidel měla tiskárna Rakousko-uherské banky, která byla po měnové odluce s československými orgány ve sporu za jednostranné ukončení jejího emisního privilegia na československém území. Naznačuje to vysokou profesionalitu spolupráce na odborné úrovni, výhodné v té době pro obě strany. Spekuluje se však také, že zakázka vídeňské tiskárně byla jednou z Rašínových neoficiálních forem odškodnění. Podstatně lepší hospodářskou situaci a zásobování v Československu využila vídeňská tiskárna na dovoz uhlí, které pro ni zajišťoval Bankovní úřad u ministerstva veřejných prací. U Československé vývozní a dovozní komise pak byly zase „na přilepšenou“ zaměstnancům tiskárny zajišťovány dodávky cukru, másla, masa a uzenin. O vlastní tisk dvacetikoruny se dělily dvě pražské tiskárny, Politika a Unie. Zajímavá je jazyková stránka platidla (nominální hodnota v jazycích národnostních menšin po vzoru rakouské strany bankovek Rakousko-uherské banky), které se však budeme věnovat v samostatném příspěvku. První československá dvacetikoruna platila do poloviny roku 1928.

Dvacetikorunová státovka Republiky československé vzoru 1919.

Rozporné reakce na první československou dvacetikorunu v denním tisku. Je pouze třeba korigovat mylnou představu autora článku, že návrh dvacetikoruny byl reprodukován ruční rytinou. Rytec nemohl „mít pochopení“ pro výraz tváří legionáře, jelikož návrh byl reprodukován pouze fotomechanickou cestou (přefotografováním a vyleptáním do kovu).

Portrét francouzského legionáře na Muchově kresleném originálu a na vytištěné státovce, jak jej byla schopna reprodukovat kruhová liniová autotypie, ke zvýšení ochrany proti padělání navíc překrytá černým přímočarým rastrem.

Dvacetikoruna vzoru 1919 byla součástí tzv. I. emise československých papírových platidel, naší v několika směrech nejpadělanější emise, spadající do tzv. zlatého věku padělání. Celkem bylo v letech 1922–1941 zadrženo 8 747 kusů padělaných dvacetikorun vzoru 1919 v 11 typech a 7 variantách, celkem tedy v 18 skupinách se shodnými charakteristickými znaky. Z nich bylo 15 paděláno tiskem a 3 ruční kresbou.

Padělky byly rozpoznatelné zejména pomocí nedokonalých reprodukcí ženských portrétů na líci s příliš silnými, často slitými linkami a pomocí portrétů legionáře na rubu. Výjimku tvoří padělky typu 7 z dílny Jana Tomlíře ve Štěpánově. Padělatel se vyučil zámečníkem a byl zaměstnán v místních železárnách, které z nedostatku zakázek vyráběly na začátku roku 1923 jen 1–2 týdny měsíčně, a tak „ubíjel čas“ přípravou padělání peněz. Všiml si obrazce rubové strany dvacetikoruny tvořeného soustřednými kruhy, který analyzoval a sám si sestrojil stroj na rytí kruhových linek do kovové desky, kterou pak ručně dorýval rydlem. Během dvou let vyrobil tři tiskové desky, na první a druhé, mosazné a zinkové, pracoval vždy půl roku a na třetí, nejpovedenější měděné, pak více než rok. Současně vyráběl tiskový a jakýsi gilošovací stroj. Svoji roli padělatele bez praktických výsledků však psychicky neunesl a „v rozrušení nad marnou prací“ se v dubnu 1925 sám udal.

Kvalita tištěných padělků byla rozdílná, záleželo nejen na vlastním tisku, ale i přípravě tiskových podkladů. Obvykle šlo o leptanou ruční kresbu provedenou na tiskové desce nebo fotomechanickou reprodukci, při níž byly pomocí filtrů a ručních retuší separovány jednotlivé tiskové operace. Liniová autotypie často nebyla reprodukována vůbec nebo nekvalitně, ochranný rastr mnohdy chyběl nebo byl proveden současně s hlavním tiskem, tedy nesprávnou barvou.

Dvě vývojové fáze Tomlířových tiskových desek. Ačkoliv jde jen o přípravu padělání výrobou jedné nedokončené strany, docílil padělatel v napodobení liniové autotypie mechanickou cestou pozoruhodného výsledku.

Na ručně kreslených padělcích byla věrnost reprodukce jen přibližná, ale i tak se vyskytovaly velké kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými typy. Některé exempláře, na nichž pracovali padělatelé i celé týdny, jsou malými uměleckými díly.

Již v polovině roku 1919, tedy v době, kdy probíhala výroba státovek I. emise a některé nominální hodnoty ještě ani nebyly v oběhu, se začalo uvažovat o obměně některých hodnot za nové vzory, tzv. státovky II. emise. Tato obměna se začala týkat i dvacetikoruny, neboť za plně vyhovující platidla se z I. emise považovala jen desetikoruna a tisícikoruna a dále se nepočítalo s obměnou koruny, která měla být ihned po obnovení činnosti kremnické mincovny nahrazena mincí (stalo se tak ale až v roce 1922). Na začátku 20. let vznikla řada návrhů, je však obtížné odlišit, v kterých případech šlo o součást úřední přípravy a v kterých případech o tzv. nezávazné nabídky, které předkládali různí autoři a obchodní tiskárny.

Zvláštní skupinu představují tzv. kolážované návrhy, které předkládala American Bank Note Company z New Yorku (ABNC), obchodní ceninová tiskárna, které v té době tiskla bankovky, státovky, různé poukázky a cenné papíry, poštovní známky a další ceniny pro nemalou část světa. Jednalo se o sestřihávané a slepované koláže prefabrikovaných tiskových prvků (rámečky, giloše, rastry, čísla…), doplněných ručně kreslenými partiemi (obvykle texty v příslušných jazycích) a různými neutrálními (často alegorickými) či různě interpretovatelnými motivy (např. tentýž ženský portrét byl jednou alegorií svobody Kostariky, podruhé symbolickou postavou československé Republiky). Mnohé z těchto rytin a dalších tiskových prvků byly tiskárnou použity již předtím k jiným zakázkám nebo byly vyrobeny do zásoby na nekonkrétní budoucí komerční potřebu.

Jen v některých případech byly koláže doplňovány i národními motivy v podobě fotografií a kreseb, které si obvykle zvolil a dodal zákazník, nebo i tzv. speciálními rytinami, připravenými tiskárnou po schválení, že daný národní motiv bude skutečně použit. Většina kolážovaných návrhů se zřejmě dochovala jen na dobových černobílých fotografiích k dokumentaci uskutečněných nabídek, neboť originály byly částečně rozebrány na nové návrhy. Např. některé koláže pro Československo byly sestaveny z návrhů bankovek pro Banco de México, některé československé prvky je pak možné najít na pozdějších návrzích pro další státy.

ABNC získala zakázku i pro Československo, tiskla tisícikorunu I. emise a až do konce existence I. republiky pak ještě dalších pět státovek a bankovek. Dvacetikoruna mezi nimi nebyla, i když ABNC opakovaně předkládala návrhy všech připravovaných hodnot. Důvodem bylo rozhodnutí Bankovního úřadu, že od II. emise bude tisk hodnot do 50 Kč včetně svěřován tuzemským obchodním tiskárnám a od hodnoty 100 Kč zahraničním ceninovým tiskárnám. Po zahájení činnosti Tiskárny bankovek Národní banky Československé v roce 1928 pak byly v tuzemsku tištěny i vyšší hodnoty. Poslední práce ABNC pro Československo, tisícikoruna vzoru 1932, vznikla vlastně jen náhodou – mělo jít o dotisk vzoru 1919 s pokračujícími sériovými písmeny, avšak tiskárna nebyla schopna po změně technologií dodržet původní parametry, pročež musel vzniknout nový vzor.

Zřejmě první kolážovaný návrh dvacetikoruny II. emise vznikl v červnu 1919. Hlavním motivem lícní strany je vedle tiskových prefabrikátů rytina zvaná „The Reapers“ (česky „Žnečky“, i když není jisté, zda jde o dvě ženy nebo ženu a muže), kterou vytvořil George Frederick Cumming Smillie v roce 1883 zřejmě podle fragmentu obrazu Simona Juliena. Jedná se o motiv vpravdě mezinárodní! Budeme-li počítat i mírně odlišné předcházející rytecké varianty, vzniklé před rokem 1860 a v roce 1872, a pozdější rytecké varianty, vzniklé v letech 1888 a 1910, byla tato rytina nejprve použita na několika tzv. Obsolete Bank Notes (papírová platidla Spojených států amerických, která nevydávala federální vláda, ale v letech 1782–1866 místní banky, obce, obchodní společnosti a obchodníci – celkem šlo o několik tisíc emitentů). Dále byla použita na několika vydaných i nevydaných bankovkách a státovkách Argentiny, Brazílie, Kolumbie, Nikaragui, Peru, Španělska, Uruguaye a také na zmíněné československé tisícikoruně vzoru 1919. Jako rytina i v různých kresebných přepisech pro knihtisk, kamenotisk a plochý tisk pak byla použita také na mnoha cenných papírech – dluhopisech, akciích a šecích.

Kolážovaný návrh na státovku II. emise bez data. Název státu zní ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA, ačkoliv po celou I. republiku byl na všech platidlech používán tvar REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ. Zajímavá je také korekturou zachycená chyba v podobě tečky nad písmenem I ve slovu REPUBLIKA, která se v majuskulním písmu na I nedělá.

Další kolážovaný návrh dvacetikoruny II. emise (ačkoliv je z ne zcela jasných důvodů použito datum I. emise 15. dubna 1919) je ze srpna 1919. Hlavním motivem lícní strany je vlepená fotografie Ludmily Rašínové, dcery ministra financí, dodaná do New Yorku Bankovním úřadem. Dívka je oblečena do táborského kroje a existují úvahy, že jde o symbolickou Mařenku z opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. I když dvacetikoruna v této podobě vydána nebyla, rytec Edwin Gunn vytvořil rytecký přepis portrétu, který pak byl použit na lícní stranu pětitisícikoruny vzoru 1920. Hlavním motivem rubové strany je kompozice zemských znaků do podoby tzv. legionářského znaku, neoficiálního, ale často používaného symbolu meziválečného Československa.

Kolážovaný návrh na státovku II. emise s datem 15. dubna 1919.

Na dalších dvou typech kolážovaných návrhů dvacetikoruny II. emise z prosince 1919 a ledna 1920 je hlavním motivem lícní strany vlepená fotografie prvního československého presidenta Tomáše Garrigue Masaryka od Františka Drtikola z roku 1919. Ostatní prvky jsou prefabrikované, jen na rubové straně staršího návrhu je tzv. prozatímní státní znak od Jaroslava Kursy a na mladším návrhu již definitivní malý státní znak od Františka Kysely.

Kolážovaný návrh na státovku II. emise s datem 2. ledna 1920.

Zřejmě poslední kolážovaný návrh ABNC na státovku II. emise s datem 2. ledna 1920.

Portrét presidenta Masaryka podle fotografie Františka Drtikola, použitý na kolážích, byl v ABNC dokonce rytecky zpracován pro hlubotisk, ale z neznámých důvodů nebyla tato rytina na našich platidlech nikdy využita.

Tím zřejmě skončily pokusy ABNC o získání zakázky na výrobu československé dvacetikoruny. Platidla tištěná v ABNC byla na rozdíl od výrobků tuzemských obchodních tiskáren technicky dokonalá, byla proto veřejností přijímána s nadšením a dlouhá léta zůstávala vzorem povedených peněz. Teprve podrobné studium použitých tiskových prvků a znalost jejich historie ukazují, že šlo o návrhy kosmopolitní, námětově nesmyslné splácaniny. Tato tiskárna, stejně jako většina dalších komerčních tiskáren, nenacházela a způsobem i rychlostí práce ani nemohla nacházet pochopení pro národní výtvarná specifika, která vyjádřily až původní návrhy československých výtvarných umělců.

Jiný zajímavý tištěný návrh dvacetikoruny II. emise z roku 1921 připomíná kompozičním řešením včetně textů a zvlněných mikrotextů návrhy ABNC, ale zjevně nejde o americkou práci. Té neodpovídá kvalitou tisku ani použitím prvků cizích americké bankovkové grafice, zejména ovoce a zeleniny po stranách slovního označení hodnoty. Pravděpodobně jde o návrh tuzemské obchodní tiskárny napodobující styl ABNC, jejíž výrobky právě v té době přicházely do peněžního oběhu a na rozdíl od různorodých státovek I. emise z tuzemské výroby vytvářely určitý jednotný kompoziční styl. Hlavním motivem lícní strany je pohled na hrad Karlštejn od jihovýchodu před jeho regotizací na konci 19. století, provedený pravděpodobně podle jedné z vedut vzniklých po roce 1838, konkrétně pak byla zjevně použita jedna nesignovaná kresba z roku 1857. Nátisky existují v několika variantách, s barvou hlavního tiskového obrazce zelenou nebo modrou a vytištěné knihtiskem nebo hlubotiskem z leptaných tiskových forem. Místo tisku ani autorství nejsou spolehlivě doloženy, lze usuzovat na některou z českých obchodních tiskáren a autorství jejího ateliéru, případně některého z regionálních grafiků, kteří s těmito tiskárnami spolupracovali.

Jedna z variant nátisku dvacetikorunové státovky Republiky československé II. emise s datem 21. dubna 1921.

Na konci první poloviny 20. let vrcholily v reprografickém oddělení Tiskárny státovek Bankovního úřadu ve spolupráci s pražskou tiskárnou A.Haase přípravy tisku nového vzoru dvacetikoruny podle návrhu Aloise Mudruňky. Za dobu existence Bankovního úřadu však nová dvacetikoruna jako státovka II. emise nebyla vydána. Dnem 1. dubna 1926 (účetně se zpětnou účinností od 1. ledna) provizorní Bankovní úřad ministerstva financí zanikl a jeho kompetence převzala standardní centrální banka – Národní banka Československá. Až ta vydala novou dvacetikorunu jako svoji první bankovku.

Pátá dvacetikoruna vzoru 1926, první bankovka Národní banky Československé (NBČ), byla tištěna na papír s lokálně průběžným kombinovaným vodoznakem s opakujícími se hodnotovými čísly 20. Papír byl ke zvýšení ochrany proti padělání probarven růžovou barvou; lokalizaci, odstín a intenzitu probarvení se však výrobcům papíru nepodařilo dodržet jednotné po celou dobu výroby bankovky. Obě strany mají rámeček, líc je tištěn knihtiskem v modro-hnědo-červeném irisu, rub hlubotiskem v barvě tmavomodré. Podtisk obou stran tvoří gilošové kompozice a hodnotová čísla 20 v plochém reliéfu, který známe už z dvacetikorun rakousko-uherských. Hlavním motivem lícní strany je portrét Milana Rastislava Štefánika v zimní uniformě generála francouzské armády, vytvořený podle jedné z jeho fotografií. Hlavním motivem rubové strany je portrét Aloise Rašína, ztvárněný rovněž podle jedné z jeho portrétních fotografií, ve vynikající rytině Karla Wolfa. Bankovku podepsali guvernér Vilém Pospíšil, člen bankovní rady Vladislav Brdlík a vrchní ředitel Augustin Novák. Autorem bankovky byl profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze Alois Mudruňka, který vytvořil návrh svého nezaměnitelného stylu, který známe i z některých jeho dalších grafických prací i sgrafit domů v jeho rodné obci Uhersko na Pardubicku. Bankovku zprvu tiskla pražská tiskárna A. Haase, od 30. května 1928 přešla její výroba do právě otevřené Tiskárny bankovek NBČ v její nové budově v Růžové ulici (dnes Státní tiskárna cenin). V protektorátu Čechy a Morava platila až do konce ledna 1945, neboť vedení tiskárny s úředníky Národní banky pro Čechy a Moravu pod různými záminkami účinně zdržovali přípravu a výrobu nového protektorátního vzoru. Po osvobození byla její platnost v české a moravskoslezské zemi (nikoliv na Slovensku) ještě na dva měsíce obnovena. Definitivně skončila její platnost peněžní reformou, vyhlášenou k 1. listopadu 1945.

Dvacetikorunová bankovka Národní banky Československé vzoru 1926.

Dvacetikoruna tvořila společně s desetikorunou dvě nominální hodnoty, které nebyly v průběhu 30. let vyměněny za novější vzory. Určité skici na novou dvacetikorunu sice vznikly, pro nedostatek spolehlivých pramenů je však obtížné odlišit úřední přípravu nového vzoru, utajenou přípravu náhradního platidla a studijní, příp. soukromé práce designerů a rytců.

Ve 30. letech pečovala Národní banka o odbornou průpravu designerů, gilošérů a rytců ve specializovaném oboru bankovkové grafiky zadáváním studijních designů a rytin nejen vlastním zaměstnancům, ale také externistům formou stipendií. Takto zřejmě vznikla i skica dvacetikoruny s datem 30. června 1934. Jedná se o jednostrannou kresbu lícní strany barevnými inkousty s velkým smyslem pro bankovkový tisk, což je zřejmé z modro-hnědo-červeného přechodu hlavního obrazce napodobujícího irisový tisk, pestrobarevného ornamentu a náznaku ochranného rastru, jakož i imitace probarvení papíru. Hlavním motivem skici, jejímž autorem byl Bohumil Heinz, je portrét Jana Amose Komenského.

Zřejmě v první polovině 30. let začala NBČ připravovat náhradní emisi platidel, jaké mívají připraveny centrální banky téměř v každé době v různém stupni rozpracování. Pro absenci písemných pramenů, které zřejmě nebyly úmyslně vytvářeny, a také mlčenlivosti zainteresovaných pracovníků, která znemožnila vytvoření alespoň ústní tradice, však o ní dnes nevíme téměř nic. V druhé polovině 30. let se pak hlavním motivem přípravy náhradní emise stalo nebezpečí německého nacismu a z toho plynoucí možné politické a ekonomické změny včetně nebezpečí válečného konfliktu, územní necelistvosti, tezaurace kovových platidel apod. Zřejmě k posílení národního povědomí a myšlenek vlastního státu objevují se na návrzích vedle osobností politiky, vědy a kultury také vojenští vůdcové Jan Žižka a Josef Jiří Švec či výjev z bitvy Československých legií. Jedna ze skic dvacetikoruny nese, stejně jako obíhající dvacetikoruna, portrét M. R. Štefánika a malý státní znak v bohatém rámci z rostlinných motivů. Text, který není zcela čitelný, neboť u méně pokročilých skic autoři obvykle vkládali na místa textů nahodilá písmena jen ke kompozičnímu řešení řádků, lze interpretovat jako TATO BANKOVKA VYDANA ZE DNE 20 DUEVI PODLE ZAKONA ZE DNE INIAAPTOPLTATII DVACET KORUN ČESKOSLOVENSKÝCH V PRAZE DNE 20 DUBNBA 1935. Autorství lze nejspíše připsat vedoucímu litografovi Tiskárny bankovek Bedřichu Fojtáškovi (na sklonku života se objevil jako neherec v roli pana Tautzeho ve filmu Magdaleny Pivoňkové Když v ráji pršelo).

Skica, snad studijní práce, bankovky NBČ s ilustračním datem 30. června 1934 a skica, snad pro náhradní emisi, bankovky NBČ s ilustračním datem 20. dubna 1934.

Malou výstižností portrétů, neúplností textů a smyšlenými podpisy funkcionářů banky působí některé z těchto skic amatérsky. Chybné jsou také formálně, jelikož dvacetikoruna byla v roce 1932 prohlášena státovkou, takže nový vzor by už nevydávala NBČ. Skici však nesou prvky bankovkového tisku, styl některých tehdejších designerů a obsahují grafické prvky, které nalezneme na pozdějších platidlech. Jediným skutečně hmatatelným výsledkem přípravy náhradních platidel tak jsou tzv. mobilizační státovky hodnot 1 a 5 Kč, vytištěné v roce 1938 pro případ tezaurace mincí na začátku válečného konfliktu. I když k původnímu účelu v důsledku pomnichovského vývoje nebyly použity, v roce 1940 po přetištění na státovky protektorátu Čechy a Morava posloužily jako krátkodobé oběživo. Je ovšem pravdou, že některé výsledky přípravy náhradních emisí bývají a i v tomto případě mohly být využity na pozdější vydaná platidla, aniž bychom se dozvěděli o jejich původním účelu.

Někdejší území předmnichovské Československé republiky se během několika měsíců na přelomu let 1938 a 1939 stalo součástí několika států – Česko-Slovenska (tzv. druhé republiky), Německa, Polska, Maďarska a nakonec protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenska. Tím se také stalo součástí pěti měnových území s odlišným oběživem, jelikož každý z těchto státních útvarů na nich zavedl své stávající nebo nové měny. Pro tento účel dále sledujme jen vnitřní území českých zemí, které se stalo součástí protektorátu Čechy a Morava.

Šestá dvacetikoruna vzoru 1944, státovka protektorátu Čechy a Morava, byla tištěna na papír s průběžným kombinovaným vodoznakem střídajících se soustředných kruhů a jakýchsi klínů. Obě strany mají rámeček a jsou tištěny v odstínech zelené barvy pouze offsetem, vzhledem ke stále klesající hodnotě českomoravské koruny. Dvacetikoruna zapadá do grafické koncepce protektorátních papírových platidel, je námětově chudá, ponurá, působí „šedě“ a smutně jako celá doba, v níž vznikala. I přes jednoduchý motiv a levnější druh tisku je však technicky velmi vyspělá, za zmínku stojí hustota giloší, rastrů, liniové kresby a mikropísmo, tedy prvky, díky nimž jsou protektorátní státovky a bankovky považovány za jeden z technických vrcholů naší bankovkové tvorby. Docílené efekty offsetového tisku předešly o několik desetiletí vynález sběrného tisku z výšky, ale jakost jejich tiskových linek nebyla dosud překonána. Po ozáření ultrafialovou lampou je možné odhalit na lícní straně skrytý, tzv. neviditelný tisk provedený luminiscenční barvou, který patří k prvním použitím této ochrany na světě.

Hledání motivů přijatelných pro okupační správu i české představitele Národní banky, která si do značné míry dokázala udržet rozhodovací pravomoc v přípravě nových platidel, bylo obtížné, a proto byly využívány nekonkrétní ideální portréty, starší neutrální výtvarná díla a osobnosti, v nichž se nekontroverzně propojovala česká a německá historie. Hlavním motivem lícní strany je portrét chlapce en face a pás s ovocnými plody. Podle dobové legendy je zobrazeným chlapcem Klaus Heydrich, nejstarší syn zastupujícího říšského protektora, který zahynul jako desetiletý po střetu s nákladním automobilem s fotbalisty SK Čechie v Panenských Břežanech 24. října 1943. Sami autoři však tuto skutečnost ani po desetiletích nikdy nepotvrdili, a tak se bude jednat o další z mnoha případů, známých z celé bankovkové historie, kdy určitá, i když nechtěná podobnost s konkrétní osobou vytvořila podobné teorie. Stejně jako ostatní protektorátní státovky nenese dvacetikoruna žádný podpis (podepsány byly jen bankovky Národní banky pro Čechy a Moravu počínaje pětisetkorunou). Autorem grafické koncepce státovky byl Bedřich Fojtášek, liniová kresba portrétu je dílem Jindřicha Schmidta. Tiskla ji Tiskárna bankovek Národní banky pro Čechy a Moravu v Praze, které z kapacitních důvodů vypomáhaly dvě již osvědčené pražské obchodní tiskárny – Česká grafická unie a A. Haase. V důsledku peněžní reformy v poválečném Československu platila krátce, jen do konce října 1945.

Dvacetikorunová státovka protektorátu Čechy a Morava vzoru 1944.

Pro úplnost budiž řečeno, že na malé části území protektorátu Čechy a Morava platily ještě Quittungen (potvrzenky, stvrzenky) Bank der jüdischen Selbstverwaltung Theresienstadt (Banka židovské samosprávy Terezín), vydané jako součást propagandistické ukázky inscenované dobře fungující samosprávy v ghettu Terezín pro návštěvy z mezinárodních humanitárních organizací. Součástí soustavy těchto fakticky bezcenných platidel byla i dvacetikoruna s datem 1. ledna 1943. Blíže však o ní nepojednáváme, jelikož patří spíše mezi tzv. táborová než státní platidla.

V roce 1944 zřídila československá exilová vláda v Londýně Československý měnový úřad jako emisní ústav pro osvobozená území. V témže roce byla v Sovětském svazu vytištěna platidla označená jako poukázky Republiky československé znějící na koruny (technicky a výtvarně obdobné poukázky vznikly v téže tiskárně také pro Polsko, Maďarsko a Rumunsko). Tyto poukázky vydával Československý měnový úřad jako naše první poválečné peníze a zásoboval jimi sovětské a československé vojenské jednotky a posléze i obnovené československé úřady postupně od Podkarpatské Rusi přes Slovensko a Moravu až po Čechy. Zákonnými penězi se na osvobozených územích stávaly postupně, až 19. května 1945 byla rozšířena jejich platnost i na českou a moravskoslezskou zem, tedy bývalý protektorát a pohraniční území připojená po mnichovském diktátu k Německu.

Sedmá dvacetikoruna vzoru 1944, poukázka Československého měnového úřadu, byla tištěna na papír s průběžným kombinovaným vodoznakem hvězdicového vzoru. Obě strany jsou vzhledem k přechodnému určení a rychlosti přípravy řešeny ryze technicky bez velkých uměleckých ambic jako pouhé gilošové kompozice s texty. V nich se nachází chyba v označení hodnoty, slovenské slovo DVACAŤ namísto DVADSAŤ. Poukázka je vytištěna knihtiskem v tmavomodré barvě s okrovým podtiskem a není nikým podepsána. Autorem výtvarného návrhu byl doyen sovětského bankovkového designu Ivan Ivanovič Dubasov a poukázky vytiskl státní kombinát (spojení několika papíren, tiskáren a mincoven) GOZNAK v Moskvě a/nebo Krasnokamsku (výroba papírových platidel právě v té době přecházela podle potřeby mezi jeho dvěma výrobními závody). Tato dvacetikorunová poukázka platila, stejně jako předválečná a protektorátní dvacetikoruna, do 31. října 1945.

Dvacetikorunová poukázka Československého měnového úřadu vzoru 1944.

Zdroj: Jaroslav Moravec, Česká národní banka, www.cnb.cz